Čvn 18
27
Po pár letech jsem se opět objevil na staveništi. Ne na Maltě (to jsme říkali, že jezdíme zedničit), tentokrát na opravdovém staveništi …
Realizujeme malý projekt pro dvě nejmenované firmy, postavený na našich IoT hračkách. Tyto dva megakolosy se dohodly, že společně vybudují výstavku pro veřejnost z toho nejlepšího, co vyrábějí. A celkem logicky tu výstavku umístili do showroomu Alzy, kde se každý den motá spousta lidí. To, že se ten showroom nachází v Budapešti a vlastně ještě neexistuje, bylo považováno za podružný problém.
Toto je vše, co jsme o showroomu věděli 2 týdny před instalací:
Jak je tak trochu zvykem, tak se všechny věci řeší na poslední chvíli. Bylo spoustu přednějších věcí a nějaká „experience zone“ nikoho nebrala. Po několika provokačních e-mailech se týden před otevřením probrali z letargie a začali plašit. Osobně jsem se s tím vyrovnal zvýšením hladiny svého flegmatismu, ale Martin Rys z toho šílel. Přitom to bylo všechno v naprostý pohodě. V úterý (12.6.) jsem se konečně dozvěděl, jak to tam bude vypadat, ve středu si dohodnul internetovou přípojku a pak už to běželo skoro samo. Hardware jsem objednal s předstihem už ve čtvrtek (na hardware do Alzy od Alzy jsem dostal dokonce slevu:)) a people counting kamery místo do Prahy úspěšně odjely do Amsterodamu (aspoň jsem je nemusel řešit). V pátek jsem ještě stihnul vyreklamovat paměti, v sobotu v noci byla spousta času nainstalovat všechny aplikace a v neděli jsem v poklidu odjel na narozeninovou oslavu. Další úterý (19.6.) jsem byl připraven na cestu.
Do auta jsem si naložil krabici plnou hraček, bednou nářadí a prkno (o tom ještě bude řeč). Abych toho v autě neměl málo, tak mi děvčata přidala ještě televizi. Bylo potřeba trochu měření, ale 55″ obrazovka se do Oktávky vejde jako víno (vlastně … ještě mi za ten odvoz dluží bednu vína). Zopakoval jsem si nejdůležitější maďarská slovíčka „nem tudom“, „erőmű“ a „Eréć pikloś neméći, huńár scépeń kámoś“ a vyrazil vstříc dobrodružství. V autě jsem si ještě pustil lekci maďarštiny pro pokročilé „Igen, jött egy gyöngyhajú lány„. Poslouchat jsem mohl důkladně, neboť cesta do Brna zabere asi polovinu času celé cesty do Budapešti (podle Zelené vlny je jedno odkud se jede). Za krásných 6 hodin jsem profrčel kolem mého oblíbeného IKEA store 182 (Budaörs) a po krátkém bloudění jsem dorazil na místo určení.
Už v garáži jsem nabyl pocit, že ten showroom nebude ještě úplně hotový. Po vyjetí do správného patra, se pocit změnil v jistotu. Z výtahu jsem vystoupil na poctivém staveništi. Vypadalo to tam, že při troše snahy by mohli do měsíce otevřít (otvíračka přitom byla už za 3 dny). Z patra třískaly sbíječky, na jedné straně brousili obkladačky a za dveřmi do skladu řezali nějaký kovový konzole. Přes prach nebylo téměř vidět a do toho tam pobíhalo asi 20 tlustých uklízeček a utíraly podlahu. Atmosféru podbarvovala hudba z několika naplno puštěných rádií (na každém jiná maďarská stanice).
Po obhlídce místa a vyloučení použití racku jako úložné krabice, jsem se začal shánět po štaflích. Kluci z Alzy ukázali na řemeslníky se slovy: „Tady si nějaký půjč, rukama se s nima v pohodě dohodneš“. Prozkoumal jsem tedy strop, rozebral a znovu složil půlku podhledu a vybral hezký domeček pro umístění switche a dvou NUCů. Přímo nad dírou ve zdi, kde jsem tak nějak tušil budoucí umístění displeje. Dle předpokladu tam nevedla ani elektrika, ani internet – prostě ideální pozice. Štěstí přeje připraveným, takže v ten okamžik přišla velká chvíle podlahového prkna, které jsem pro jistotu doma hodil do auta (to byla prosíravost!). Ze štaflí jsem si udělal ponk a začal řezat a šroubovat – taková klasická práce BI konzultanta.
Na výsledek jsem však patřičně hrdý.
Mezi tím jsem vymyslel trochu vzrušení naší Báře. Chytil jsem ji přes telefon někde v autobuse a oznámil jí, že budu v Budapešti spát, jen nemám kde. Hrdinně to přijala jako výzvu a za chvíli jsem měl nabídku 3 hotelů. Vzal jsem ten nejblíž, neboť se tam dalo v klidu dojít pěšky. Teprve později jsem zjistil, že to tam funguje jako ubytovna všech Alzáků – kromě recepčního snad všichni mluvili česky.
V Budapešti jsem už jednou byl – mám odtud fotky – když mi bylo asi 10 roků. Pamatujíce si tedy úplný NIC, vyrazil jsem na průzkum. Vzal jsem to k Dunaji, kam jsem dorazil přesně když nad Peští začalo zapadat slunce. Konstatoval jsem, že Dunaj je o trochu větší než Orlice nad Hradcem a vydal se na procházku po Margit-Sziget (prostě po ostrově). Ačkoliv se taky rád proběhnu, ten zástup běhačů kolem mne docela otrávil. Raději jsem vyrazil na večeři. Frajer jsem si nevybral žádný forinty, protože přece všude berou karty … Nebrali! Nikde! Housku se sýrem jsem si pořídil v sámošce a pak se stavil na hotelu na pivo (tam naštěstí karty brali).
Tento neobvyklý pomník klikovému hřídeli jsem potkal před budovou, jejíž jméno mi google překládá jako Krajské ředitelství státní pokladny. Té kombinaci fakt nerozumím.
V Alze se asi celou noc pilně pracovalo, neboť ráno to už vypadalo na otevření za týden. Bohužel ne na „Experience zone“, tam zůstalo vše při starém. Naštěstí se nejprve objevil síťař a zprovoznil internet a kolem 10 hodiny dorazili i ti „moji“ montéři. Chvíli jsme se snažili dohadovat posunkovou metodou „tohle-tam-takhle-nemtudom-igen-fuck“. Po chvíli se objevily i překladatelky (děvčata z microsoft.hu) a pak už to frčelo tak, jak mělo. Za hodinku jsem měl hotovo, pomohl jsem pověsit televizi a na obrazovce se rozzářil nápis „Jó napot!“ (zbytek si sice dovedu v googe přeložit, ale ne přečíst).
Evidentně to zapůsobilo, protože se během chvíle u televize sešla snad celá Alza a půlka dělníků.
Podle záznamů v databázi to byl den s úplně největší návštěvností interaktivního displeje. Takže až budete mít cestu přes Budapešť, zastavte se v Róbert Károli körút a zvedněte statistiky.
PS: Po návratu jsem hodil noťas našim klukům na IT. Když do něj foukli stlačeným vzduchem, vyvalil se obrovský oblak sádrokartonového prachu.
Dub 16
10
Po delší době se zase pachatel vrátil na místo činu. S tím, že je to někdy docela pruda řešit ty jejich libůstky, nebudu obtěžovat. Několik drobností z Marťanského života by se ale našlo.
Při přehrabování se v datech mi tu bylo na pokoji tak nějak smutno. Vzpomněl jsem si sice na kdekoho, ale raději jsem si pustil telku. Po chvíli přecvakávání programů jsem skončil u fotbalu (jak jinak, že). Musím říct, že je to docela sranda. Představa, že Hradec a Pardubice dají dohromady 12 mančaftů (naštěstí tady mají ty uprchlíky, jinak by za ně neměl kdo hrát), je sama o sobě dost směšná. Když se tomu pak říká „Premier League„, tak už se jeden docela tlemí. Aby to bylo ještě lepší, tak se třetina zápasů hraje na jednom hřišti – začátky 2 hodiny po sobě (hraje se na 3 stadionech). To už mi silně připomíná naši malou zakopávanou, co čutáme s klukama – i diváků mají přibližně stejně, jako když s sebou vezmeme děcka. Všichni taky mají domácí prostředí, ono z toho nejvzdálenějšího konce Malty na jakejkoliv staďák to není dál, než přejet z právě z Hradce do Pardubic.
V každým týmu mají nějaký příbuzný a určitě neexistuje zápas, kde by příbuzní nehráli proti sobě – aspoň mi to přišlo, že komentátor říká stejný jména, ať je u balonu zelenej nebo bílej. Taky když jednoho zelenýho vyloučili pro kecy (obdivuju sudího, že je nevyloučil všechny), tak se s ním loučily asi 3 soupeři.
On vůbec ten fotbal byl takovej specifickej. Záložník místo nahrávky na volný křídlo bafnul míč, udělal kličku a neomylně namířil mezi čtyři soupeře. Tudy nepochopitelně prošel, načež míč jen kopnul ke stoperovi. Ten ho napálil co mohl … a trefil spoluhráče do zad. O nahrávky soupeřům nebyla nouze, balon jako kdyby v půlce cesty zpomalil a doskákal ke špatný kopačce. Taky odebrání míče od nohy bylo poměrně častý oproti tomu, co běžně vidím v televizi. Navíc se tam pořád někdo válel a umíral, jak asi mají odkoukáno z Italský ligy.
Zápas vypadal jak natáčenej nějakou web kamerou, jak je to všechno máznutý (fakt to není fotkou, takhle blbě vypadá originál). Taky ten fotbal má „super“ infografiku. Jelikož jsem to pustil někdy v průběhu první půle, tak jsem až do poločasu nevěděl kolik to je – jen tak nějak jsem z komentáře vytušil, že hraje Valletta a Floriana (0:2 aby bylo jasno a je to takový místní derby).
Konečně se mi podařilo podívat se do toho parku, co je vedle hotelu (San Anton gardens). Už několikrát jsem tam chtěl zajít, ale prostě po 19 hod už mají zavřeno a dřív jsem se z práce nedostal. Víkend byl ideální příležitost. Čekal jsem něco extra, protože tam mají hlídače, který s velkou důležitostí sedí v budce za bránou a ještě důležitěji vypouští ven černá auta. Jenže jsem zjistil, že tam je v podstatě úplný kulový. Jako kytiček spousta, u nás se prodávají v květinářství minimálně za 70Kč květ a tady toho bylo celý pole. Pak ještě mini ZOO skládající-se z několika voliér s andulkama a holubama.
Nejzajímavější částí parku mi přišlo bludiště z křovíček:
Kupodivu jsem prošel a nezabloudil (mám přece džípíesku), takže teď mohu obtěžovat s psaním.
Taky jsem zjistil, že ty nový technologie, to je sfiňstfo. Zašel jsem na večeři do vedlejšího města (rozumněj asi půl kiláku procházky), hezky se nabaštil a při likvidaci zbytku vína pokukuju okolo. Nejen, ze se mezitím restaurace docela pěkně zaplnila, ale snad každej druhej vytáhnul mobil a začal do něj čučet. Evidentně i generace mamin a fotříků (ale i babek a dědků) propadla facebooku. Pár lidí si ještě před objednáním řekla o heslo k wi-fi a začali sjíždět stránky s modrý pruhem nahoře. Pak to vypadá třeba takto:
Starý nevnímaj a dcera (vsadil bych se, že jim ten profil pomohla založit) jen nasraně kouká, co že se jako bude dít – navíc se ji fotřík pořád ptá, jak má něco udelat (aspoň to tak vypadá, marťansky nerozumím). Na jejich obranu snad jen to, že jsem taky vytáhnul mobil, abych je vyfotil, a pak na něm začal psát tento post, abych ho mohl ve finále šoupnout na facebook 😉 Naštěstí ještě nepodlehli foodpornu, takže to v restauraci nebliká jak při nájezdu japonců (já taky ne – aspoň na tomto levelu úpravy stravy – tak neuvidíte luxusní špagety s mořskejma potvorama).
Ze všeho nejhorší jsou ale trpaslíci. Za to, jak rychle se množej, za to nemůžou. Ale že všude vlezou, to už jo. Navíc v kombinaci s technologiema je to někdy horor. Asi 10 minut jsem poslouchal výkřiky Elma a jeho chupatejch kámošů ze Sesame Street, než konečně jednu z matek napadlo dětem vrazit sluchátka.
Pro 14
21
Pokud někdo má zájem dělat u nás v Adastře, možná se se mnou nepotká osobně, ale já se s ním pravděpodobně potkám přes monitor. Abych byl přesný … potkám se s jeho testem. Za tu dobu co ty testíky opravuji, tak už jsem viděl hromadu šíleností. Dnes mi ale přišel test, který mě rozesmál a málem rozplakal 🙁
Tato hláška hovoří za vše (snad bude čitelná):
Takže, milá dítka (slečny, dámy, pánové), jsem se rozhodl, připravit pro vás menší TAHÁK. Nejde ani snad o to napsat přesné odpovědi, ale pochopit, co se po uchazečích o práci u nás vlastně chce. Nemá smysl drtit se odpovědi nazpaměť, stačí jen trochu přemýšlet.
Taková klasika snad ve všech testech co jsem kdy viděl. Tady je seznam databázových termínů, které by člověk měl znát, nebo aspoň tušit co to znamená. Vysvětlovat nebudu, google je chytřejší: ODBC, JDBC, RDBMS, OLAP, OLTP, SQL, FETCH, ROWSET, RESULTSET, DDL, DML, PRIMARY KEY, FOREIGN KEY, CONSTRAINT, INDEX, VIEW, PROCEDURE, FUNCTION, TRIGGER, XML.
Pro ty pečlivější jsou doporučená klíčová slova: B-Tree, row size, index size, tablespace, partitioning, sliding window, cascading, E-R model, replication, high availability, massive parallel, Power Query, Hadoop.
Jednoduché SQL příkazy. Žádná raketová věda, ale je na nich vidět, kdo už s databází trochu přišel do styku. Většinou se jedná o napsání jedno až dvouřádkového příkazu s použitím těch úplně nejzákladnějších příkazů (SELECT, UPDATE, DELETE, CREATE, ALTER, DROP). Můžete také dostat jednoduchý dotaz do databáze a úkolem je vysvětlit co vlastně dělá. U některých příkladů se také pozná, jak věci domýšlíte do konce. Předvedu na následující otázce:
Napište příkaz, který vytvoří tabulku „City“, která slouží jako číselník měst
Kdo napíše pouze „CREATE TABLE City“ má s bídou polovinu příkladu. Ta tabulka snad nemá žádné sloupce? A když číselník, tak zřejmě ID jako primární klíč a aspoň název města ne? Takže bych příště poprosil alespoň o odpověď (samozřejmě, že na typu databáze nesejde, klidně ORA nebo MySQL, já to píšu v T-SQL):
CREATE TABLE City (CityID int not null primary key, Name varchar(200))
Tady vás firemní test opravdu trápit nebude 🙂 Chceme tu ale vidět, jak umíte myslet v kontextu databáze a jestli jste dávali pozor při matematice v páté třídě (a samozřejmě také jak umíte číst). Klasika je, že se objeví požadavek aplikovat slevu 10%. Jsou borci, kteří výslednou cenu spočtou jako Cena=Cena-10/100*Cena. Teoreticky je to správně, ale prakticky? Je třeba si uvědomit, jak se vlastně volí datový typ a jaké je pořadí vyhodnocení příkazu. Klasicky se spočte (int)10/(int)100*(decimal)Cena a to je (světe div se) 0 – dokud se neobjeví první decimal, tak se jede v integeru a potom platí (int)0.1=0. Takže výsledkem pro tento zápis je, že se vůbec nic nezmění. Nehledě na to, že je to zbytečně složité, jako by nestačilo napsat Cena*=0.9!
Podobné je to s datumovou logikou. Pokud je požadován první den v měsíci, tak je možné datum rozparsovat, den nahradit jedničkou a zase slepit. Co když ale bude požadován první den měsíce následujícího? Rozparsovat, přidat 1 k měsíci a najednou mám po prosinci 13. měsíc. My nesmíme ani naznačovat, tak nebudu radit jak to spočítat přes EOMONTH
nebo LAST_DAY.
No a nakonec jsem si nechal to čtení … když je napsáno v roce 2001 tak zaprvé tam musí být WHERE a když už tam je, tak si dát pozor na to, aby tam bylo 1.1.2001 i 31.12.2001 (větší nebo rovno!) a naopak tam nebylo 1.1.2002 (jak tomu je s oblibou při použití BETWEEN). Pokud je datový typ datetime, tak pro změnu pozor na fakt, že den končí až ve 23:59:59 (a nějaký drobný k tomu).
A tady se opravdu ukáže, co kdo umí. Je třeba se zorientovat v jednoduchém datovém modelu a pak napsat pár selectíků. Už nejsou tak úplně primitivní, ale dá se to. Počítá se s tím, že se může psát na papír, takže to jsou joiny 2-3 tabulek. Jako přípravu doporučuji nastudovat celý SELECT statement. Když říkám celý, myslím všechny možné varianty – tedy JOINY tabulek, GROUP, WHERE, WITH …. A když říkám nastudovat, tak myslím pochopit.
Číst, číst, číst!!! Není blbější chyba, než napsat docela složitý SELECT a na konci dát podmínku na jiný sloupec.
Čvn 14
23
Chtěl jsem si jít zaplavat. K narozkám jsem si koupil nové brýle na potápění (jak se moderně říká na snorkeling), tak jsem je chtěl vyzkoušet. „Hovno, hovno, slavný soude“. Ani jsem nesmočil palec. Zkusil jsem to nejdřív na jedný pláži (Ghajn Tuffieha – je tam vyznačená šnorchlovací trasa), ale fronta aut mě mi ani nedovolila přiblížit se. Vedle (na Gnejna Bay) jsem se sice dostal až k parkovišti, ale první volný místo bylo asi kilák od břehu. Tak jsem se naštval a radši jsem si projel autem další kus ostrova.
Když jsem se nevymáchal ve slaný vodě, tak jsem se aspoň šel vymáchat ve slaným potu – dal jsem si lehce 8 kilálů v zapadajícím slunci. Až na to, že mě nohy trochu protestovaly, to bylo parádní proběhnutí. Při páteční horské etapě jsem se sice cítil líp, ale rychlost tomu neodpovídala.
No a po běhání je žízeň. A tomhle teple obzvlášť! Takže půl litru vody, sprcha a hurá doplnit vitamíny … především Béčko jako Beer 🙂 Je tady par hospůdek, ale stejně vyhrál hudební dům (Socjeta Muzikali Santa Maria Qrendi). Líbí se mi to tam, kombinuje jakési „noblesno“ s klasickou putykou. Taky tady funguje takový hezký Maltský zvyk, že nikdo by neměl chlastat s prázdným žaludkem. Dáš si pivo a na stole okamžitě přistane kousek ftiry s cibulí, sušenky s pomazánkou atd.
Když jsem sám, tak zásadně chodím na stojáka k baru. Má to výhodu v tom, že každej, kdo si jde objednat, prohodí pár slov. Tak tu aspoň nejsem tak sám. V pátek jsem si tady dal jedno dvojpivo (počítá se to v 0,25l a mají jen lahváče) a než jsem se rozkoukal, tak kdosi za mnou zahuhlal co si ve stylu „wiehed excel“ a přistála mi tam další lahev. Chlapík že prej mě zná, viděl mě, když jsem běžel kolem jeho domu. Nakonec se těch piv sešlo ještě několik a já potrénoval v angličtině. Dnes pro mi pro změnu klepal na záda chlapík, a co že piju. S díky jsem odmítnul, že taky musím ráno do práce. Dali jsme se do řeči a vypadlo z něj, že je starostou Qrendi a odkud jsem. Po mé odpovědi se mu rozsvítili oči: „Bratr mojí ženy si vzal paní z Česka. Bydlí … jak se to jmenuje … já zapomněl, ale mají tam takovej velkej most, pod kterým teče řeka a nahoře spousta lidí maluje turisty.“ Mám zítra zase přijít, že mi přinese přesnou adresu … já snad zase budu muset do hospody 🙂
BTW: Praha se maltsky řekne „Prága“ … kdo by to byl řek’
Čvn 14
3
O tom, jak se na Maltě jezdí, jsem už jednou psal. Za ty 4 roky se přece jen trochu na silnicích změnilo. Už na podzim mě překvapilo, že mě taxikář požádal o zapnutí pásu. „Zapnout pás? Tady na Maltě? Co je to za blbost?“ Prý je to povinnost. Hlavně ten taxík měl signalizaci nezapnutého pasu a ta mu začala řvát, takže jsem se poslušně přivázal. Dali jsme na to téma řeč. Tvrdil mi, že vláda dělá co může, aby lidi naučila bezpečnosti v silničním provozu. Že je tu snaha naučit silniční kamikadze jezdit trochu jako lidi je vidět i na silnicích. Zahlídnul jsem billboard, který připomínal, že jezdit nalitej není dobrej nápad, případně straší/učí marťany jezdit pomocí dopravních značek.
Ale zpátky k těm našim pekelnejm kárám. Bydlíme skoro na jižním pobřeží, takže do práce (Melita je zhruba uprostřed ostrova) to máme asi 10km. Taxálem to je za krásných 20EUR jedna cesta. Autobusem to je sice o dost levnější, ale zase je to přes hodinu cesty s přestupem. Auto z půjčovny je tedy nejrozumnější řešení. Vyjde na 15E za den a v práci jsme za 15 min v ranní špičce. Navíc se s ním můžeme courat, kde se nám zlíbí. Meliťáci nám půjčují auto přímo od kouzelníka Merlina. Pokaždý máme jiný auto, a že to jsou opravdu kouzelníci, to dokazují s každým kouskem. Na webu toho až tak moc neukazují, ale na facebooku se chlubí svým bezvadným, nablýskaným, vozovým parkem. Skutečnost je ale trochu jiná a trend je sestupný 🙁 Auto je vždy perfektně naleštěný, to se musí nechat – dokonce se blýskají i škrábance. Horší to je když si člověk sedne dovnitř o pocitech po nastartování ani nemluvě.
Paradoxně nejlepší auto jsme dostali hned na poprvé. Zlatej Peugeot 207, s traktorem pod kapotou. Vydrželo nám ale jen týden. Při první Vojtově jízdě po levačce se rozhvízdala spojka (což jen prohloubilo jeho nechuť k ježdění po špatný straně). Pak už to auto řvalo takovým způsobem, že se za námi otáčeli chodci a ostatní dám uctivě dávali přednost.
Kouzelníci pažoutka promptně vyměnili za Kiu Rio sedan. Motorem vykousala docela hodně. Na rovině stačilo řadit 1-3-4 (pětku tam na zdejších silnicích stejně nikdo nedá, neboť tak rychle se nikdy nerozjede 🙂 ). Měla ale zákeřně přehozený páčky pod volantem, takže jsem na každý křižovatce nejdřív setřel okna a teprve potom dal blinkr. Ještě týden jsme ji pak viděli zaparkovanou v Qrendi u kostela.
Po týdnu v Čechách jsme dostali zase Peugeota. Tentokrát stříbrnýho brášku toho prvního. Jako tradičně mel nalítáno něco málo přes 100tisíc, takže mu bouchaly čepy atd. Ale jinak jezdil docela v pohodě.
Tak toto je snad nejpopulárnější auto na ostrově. Stříbrný Yaris. Na parkovišti obejdeš 5 dalších, než najdeš toho svého. To auto nebylo nabořený snad jen zepředu … ideální poznávací znamení. Pro zmatení nepřítele bylo toto auto vybaveno tachometrem v mílích, aspoň jsem se před každým radarem procvičil v násobcích 1,6. Taky jsem si zpočátku liboval, jakého to máme nováčka, když měl na budíku jen 65tisíc (bohužel mil). Jarinovi jsem potrénoval spojku pro změnu já – už od začátku byla hodně vysoko a když jsem vycouvával ve Vallettě kopec, tak jsem s ní trochu začoudil. Ještě dva dny to pak v autě smrdělo.
Posledním naším kouskem je Fiesta. Když do ní sednu, tak se v duchu klaním ty Meliťácký potvoře, co jsme měli před lety. Netuším, zda za to můžou zdejší kouzelníci nebo už soudruzi ve výrobě (kdo zná fordí 1.4 diesel mi možná odpoví), ale to auto vůbec nejede. Pokud to netočí aspoň 2000, tak to při rozjezdu chcípne. I na parkoviště do supermarketu se musí jet na jedničku, aby to necouvalo. Auto má totálně orvanej volant, ostřikovač chodí jen ten u spolujezdce (stříká na střechu) a šíleně smrdí nějakou vazelínou nebo čím.
PS: pokud auta na fotkách vypadají zapraseně, tak to jen tak nevypadají, ale opravdu jsou zaprasený. Přesněji zaprášený, ale když na ně padne rosa, tak se ten prach hezky slepí do kapiček a auto je kropenatý jak slepice. Přes takový okno je pak kulový vidět a při normálním stavu stěračů (spíš rozpatlávačů) je nejlepší sklo oprášit – pustit stěrač na půl minutky na sucho.