Dub 16
10
Po delší době se zase pachatel vrátil na místo činu. S tím, že je to někdy docela pruda řešit ty jejich libůstky, nebudu obtěžovat. Několik drobností z Marťanského života by se ale našlo.
Při přehrabování se v datech mi tu bylo na pokoji tak nějak smutno. Vzpomněl jsem si sice na kdekoho, ale raději jsem si pustil telku. Po chvíli přecvakávání programů jsem skončil u fotbalu (jak jinak, že). Musím říct, že je to docela sranda. Představa, že Hradec a Pardubice dají dohromady 12 mančaftů (naštěstí tady mají ty uprchlíky, jinak by za ně neměl kdo hrát), je sama o sobě dost směšná. Když se tomu pak říká „Premier League„, tak už se jeden docela tlemí. Aby to bylo ještě lepší, tak se třetina zápasů hraje na jednom hřišti – začátky 2 hodiny po sobě (hraje se na 3 stadionech). To už mi silně připomíná naši malou zakopávanou, co čutáme s klukama – i diváků mají přibližně stejně, jako když s sebou vezmeme děcka. Všichni taky mají domácí prostředí, ono z toho nejvzdálenějšího konce Malty na jakejkoliv staďák to není dál, než přejet z právě z Hradce do Pardubic.
V každým týmu mají nějaký příbuzný a určitě neexistuje zápas, kde by příbuzní nehráli proti sobě – aspoň mi to přišlo, že komentátor říká stejný jména, ať je u balonu zelenej nebo bílej. Taky když jednoho zelenýho vyloučili pro kecy (obdivuju sudího, že je nevyloučil všechny), tak se s ním loučily asi 3 soupeři.
On vůbec ten fotbal byl takovej specifickej. Záložník místo nahrávky na volný křídlo bafnul míč, udělal kličku a neomylně namířil mezi čtyři soupeře. Tudy nepochopitelně prošel, načež míč jen kopnul ke stoperovi. Ten ho napálil co mohl … a trefil spoluhráče do zad. O nahrávky soupeřům nebyla nouze, balon jako kdyby v půlce cesty zpomalil a doskákal ke špatný kopačce. Taky odebrání míče od nohy bylo poměrně častý oproti tomu, co běžně vidím v televizi. Navíc se tam pořád někdo válel a umíral, jak asi mají odkoukáno z Italský ligy.
Zápas vypadal jak natáčenej nějakou web kamerou, jak je to všechno máznutý (fakt to není fotkou, takhle blbě vypadá originál). Taky ten fotbal má „super“ infografiku. Jelikož jsem to pustil někdy v průběhu první půle, tak jsem až do poločasu nevěděl kolik to je – jen tak nějak jsem z komentáře vytušil, že hraje Valletta a Floriana (0:2 aby bylo jasno a je to takový místní derby).
Konečně se mi podařilo podívat se do toho parku, co je vedle hotelu (San Anton gardens). Už několikrát jsem tam chtěl zajít, ale prostě po 19 hod už mají zavřeno a dřív jsem se z práce nedostal. Víkend byl ideální příležitost. Čekal jsem něco extra, protože tam mají hlídače, který s velkou důležitostí sedí v budce za bránou a ještě důležitěji vypouští ven černá auta. Jenže jsem zjistil, že tam je v podstatě úplný kulový. Jako kytiček spousta, u nás se prodávají v květinářství minimálně za 70Kč květ a tady toho bylo celý pole. Pak ještě mini ZOO skládající-se z několika voliér s andulkama a holubama.
Nejzajímavější částí parku mi přišlo bludiště z křovíček:
Kupodivu jsem prošel a nezabloudil (mám přece džípíesku), takže teď mohu obtěžovat s psaním.
Taky jsem zjistil, že ty nový technologie, to je sfiňstfo. Zašel jsem na večeři do vedlejšího města (rozumněj asi půl kiláku procházky), hezky se nabaštil a při likvidaci zbytku vína pokukuju okolo. Nejen, ze se mezitím restaurace docela pěkně zaplnila, ale snad každej druhej vytáhnul mobil a začal do něj čučet. Evidentně i generace mamin a fotříků (ale i babek a dědků) propadla facebooku. Pár lidí si ještě před objednáním řekla o heslo k wi-fi a začali sjíždět stránky s modrý pruhem nahoře. Pak to vypadá třeba takto:
Starý nevnímaj a dcera (vsadil bych se, že jim ten profil pomohla založit) jen nasraně kouká, co že se jako bude dít – navíc se ji fotřík pořád ptá, jak má něco udelat (aspoň to tak vypadá, marťansky nerozumím). Na jejich obranu snad jen to, že jsem taky vytáhnul mobil, abych je vyfotil, a pak na něm začal psát tento post, abych ho mohl ve finále šoupnout na facebook 😉 Naštěstí ještě nepodlehli foodpornu, takže to v restauraci nebliká jak při nájezdu japonců (já taky ne – aspoň na tomto levelu úpravy stravy – tak neuvidíte luxusní špagety s mořskejma potvorama).
Ze všeho nejhorší jsou ale trpaslíci. Za to, jak rychle se množej, za to nemůžou. Ale že všude vlezou, to už jo. Navíc v kombinaci s technologiema je to někdy horor. Asi 10 minut jsem poslouchal výkřiky Elma a jeho chupatejch kámošů ze Sesame Street, než konečně jednu z matek napadlo dětem vrazit sluchátka.