Čvn 18
27
Po pár letech jsem se opět objevil na staveništi. Ne na Maltě (to jsme říkali, že jezdíme zedničit), tentokrát na opravdovém staveništi …
Realizujeme malý projekt pro dvě nejmenované firmy, postavený na našich IoT hračkách. Tyto dva megakolosy se dohodly, že společně vybudují výstavku pro veřejnost z toho nejlepšího, co vyrábějí. A celkem logicky tu výstavku umístili do showroomu Alzy, kde se každý den motá spousta lidí. To, že se ten showroom nachází v Budapešti a vlastně ještě neexistuje, bylo považováno za podružný problém.
Toto je vše, co jsme o showroomu věděli 2 týdny před instalací:
Jak je tak trochu zvykem, tak se všechny věci řeší na poslední chvíli. Bylo spoustu přednějších věcí a nějaká „experience zone“ nikoho nebrala. Po několika provokačních e-mailech se týden před otevřením probrali z letargie a začali plašit. Osobně jsem se s tím vyrovnal zvýšením hladiny svého flegmatismu, ale Martin Rys z toho šílel. Přitom to bylo všechno v naprostý pohodě. V úterý (12.6.) jsem se konečně dozvěděl, jak to tam bude vypadat, ve středu si dohodnul internetovou přípojku a pak už to běželo skoro samo. Hardware jsem objednal s předstihem už ve čtvrtek (na hardware do Alzy od Alzy jsem dostal dokonce slevu:)) a people counting kamery místo do Prahy úspěšně odjely do Amsterodamu (aspoň jsem je nemusel řešit). V pátek jsem ještě stihnul vyreklamovat paměti, v sobotu v noci byla spousta času nainstalovat všechny aplikace a v neděli jsem v poklidu odjel na narozeninovou oslavu. Další úterý (19.6.) jsem byl připraven na cestu.
Do auta jsem si naložil krabici plnou hraček, bednou nářadí a prkno (o tom ještě bude řeč). Abych toho v autě neměl málo, tak mi děvčata přidala ještě televizi. Bylo potřeba trochu měření, ale 55″ obrazovka se do Oktávky vejde jako víno (vlastně … ještě mi za ten odvoz dluží bednu vína). Zopakoval jsem si nejdůležitější maďarská slovíčka „nem tudom“, „erőmű“ a „Eréć pikloś neméći, huńár scépeń kámoś“ a vyrazil vstříc dobrodružství. V autě jsem si ještě pustil lekci maďarštiny pro pokročilé „Igen, jött egy gyöngyhajú lány„. Poslouchat jsem mohl důkladně, neboť cesta do Brna zabere asi polovinu času celé cesty do Budapešti (podle Zelené vlny je jedno odkud se jede). Za krásných 6 hodin jsem profrčel kolem mého oblíbeného IKEA store 182 (Budaörs) a po krátkém bloudění jsem dorazil na místo určení.
Už v garáži jsem nabyl pocit, že ten showroom nebude ještě úplně hotový. Po vyjetí do správného patra, se pocit změnil v jistotu. Z výtahu jsem vystoupil na poctivém staveništi. Vypadalo to tam, že při troše snahy by mohli do měsíce otevřít (otvíračka přitom byla už za 3 dny). Z patra třískaly sbíječky, na jedné straně brousili obkladačky a za dveřmi do skladu řezali nějaký kovový konzole. Přes prach nebylo téměř vidět a do toho tam pobíhalo asi 20 tlustých uklízeček a utíraly podlahu. Atmosféru podbarvovala hudba z několika naplno puštěných rádií (na každém jiná maďarská stanice).
Po obhlídce místa a vyloučení použití racku jako úložné krabice, jsem se začal shánět po štaflích. Kluci z Alzy ukázali na řemeslníky se slovy: „Tady si nějaký půjč, rukama se s nima v pohodě dohodneš“. Prozkoumal jsem tedy strop, rozebral a znovu složil půlku podhledu a vybral hezký domeček pro umístění switche a dvou NUCů. Přímo nad dírou ve zdi, kde jsem tak nějak tušil budoucí umístění displeje. Dle předpokladu tam nevedla ani elektrika, ani internet – prostě ideální pozice. Štěstí přeje připraveným, takže v ten okamžik přišla velká chvíle podlahového prkna, které jsem pro jistotu doma hodil do auta (to byla prosíravost!). Ze štaflí jsem si udělal ponk a začal řezat a šroubovat – taková klasická práce BI konzultanta.
Na výsledek jsem však patřičně hrdý.
Mezi tím jsem vymyslel trochu vzrušení naší Báře. Chytil jsem ji přes telefon někde v autobuse a oznámil jí, že budu v Budapešti spát, jen nemám kde. Hrdinně to přijala jako výzvu a za chvíli jsem měl nabídku 3 hotelů. Vzal jsem ten nejblíž, neboť se tam dalo v klidu dojít pěšky. Teprve později jsem zjistil, že to tam funguje jako ubytovna všech Alzáků – kromě recepčního snad všichni mluvili česky.
V Budapešti jsem už jednou byl – mám odtud fotky – když mi bylo asi 10 roků. Pamatujíce si tedy úplný NIC, vyrazil jsem na průzkum. Vzal jsem to k Dunaji, kam jsem dorazil přesně když nad Peští začalo zapadat slunce. Konstatoval jsem, že Dunaj je o trochu větší než Orlice nad Hradcem a vydal se na procházku po Margit-Sziget (prostě po ostrově). Ačkoliv se taky rád proběhnu, ten zástup běhačů kolem mne docela otrávil. Raději jsem vyrazil na večeři. Frajer jsem si nevybral žádný forinty, protože přece všude berou karty … Nebrali! Nikde! Housku se sýrem jsem si pořídil v sámošce a pak se stavil na hotelu na pivo (tam naštěstí karty brali).
Tento neobvyklý pomník klikovému hřídeli jsem potkal před budovou, jejíž jméno mi google překládá jako Krajské ředitelství státní pokladny. Té kombinaci fakt nerozumím.
V Alze se asi celou noc pilně pracovalo, neboť ráno to už vypadalo na otevření za týden. Bohužel ne na „Experience zone“, tam zůstalo vše při starém. Naštěstí se nejprve objevil síťař a zprovoznil internet a kolem 10 hodiny dorazili i ti „moji“ montéři. Chvíli jsme se snažili dohadovat posunkovou metodou „tohle-tam-takhle-nemtudom-igen-fuck“. Po chvíli se objevily i překladatelky (děvčata z microsoft.hu) a pak už to frčelo tak, jak mělo. Za hodinku jsem měl hotovo, pomohl jsem pověsit televizi a na obrazovce se rozzářil nápis „Jó napot!“ (zbytek si sice dovedu v googe přeložit, ale ne přečíst).
Evidentně to zapůsobilo, protože se během chvíle u televize sešla snad celá Alza a půlka dělníků.
Podle záznamů v databázi to byl den s úplně největší návštěvností interaktivního displeje. Takže až budete mít cestu přes Budapešť, zastavte se v Róbert Károli körút a zvedněte statistiky.
PS: Po návratu jsem hodil noťas našim klukům na IT. Když do něj foukli stlačeným vzduchem, vyvalil se obrovský oblak sádrokartonového prachu.